Občanská bezpečnostní komise při jaderné elektrárně dukovany

V noci z 24. na 25. září 1957 se tehdejší Československo stalo teprve devátou zemí světa, v níž se odborníkům podařilo spustit řízenou štěpnou reakci. Po šedesáti letech se Češi rozhodují, zda svou pověst jedné z jaderných velmocí udrží.

 

Rychle se blíží doba, kdy se Česko bude muset definitivně rozhodnout, čím nahradí dosluhující jaderné a uhelné elektrárny. Dukovany a Temelín dnes pokrývají 35 procent české spotřeby elektřiny, přičemž v případě Dukovan jde o elektrárnu, která je v provozu už třicet let. A i když by její provoz mohl být teoreticky prodloužen až do roku 2040, otázka náhrady tak velkého zdroje začíná být více než naléhavá. Stavba nové jaderné elektrárny totiž může trvat se všemi povolovacími řízeními 15 i více let.
„Každé rozhodnutí přináší určité riziko. Nejhorší je ale nedělat vůbec nic. A my už moc času nemáme,“ říká Zdeněk Kříž, nestor české jaderné energetiky z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Podobně jako další odborníci je přesvědčen, že státu stejně nezbude nic jiného než rozhodnout o výstavbě nových atomových reaktorů. „Osobně nevidím budoucnost české energetiky jinak než jako kombinaci obnovitelných a jaderných zdrojů,“ tvrdí Kříž.

Energie, která změní svět

První výzkumný jaderný reaktor vyvinuli českoslovenští inženýři ve spolupráci se Sověty před 60 lety v tehdejším Ústavu jaderné fyziky v Řeži. Nesl označení VVR-S. O budoucnosti jádra neměli na rozdíl od mnoha dnešních energetiků a politiků žádné pochyby. Podobně jako odborníci v jiných zemích skálopevně věřili, že se jaderná energetika stane hlavním, bezpečným a prakticky nevyčerpatelným energetickým zdrojem, který doslova změní svět. Jenže podobná očekávání se nakonec naplnila jen zčásti.
První komerčně využitelnou jadernou elektrárnu spustil v roce 1954 tehdejší Sovětský svaz ve městě Obninsk. Česko začalo po dokončení výzkumného reaktoru stavět svou první skutečnou „jaderku“ o tři roky později ve slovenských Jaslovských Bohunicích.
V roce 1976 dva její zaměstnanci zahynuli při úniku oxidu uhličitého. Už o rok později následovala v elektrárně další nehoda. Kvůli chybě personálu se roztavil jeden z palivových článků a radioaktivita unikla do okolí. Na sedmibodové mezinárodní stupnici INES byla tato havárie ohodnocena stupněm 3 (nejvážnější je 7).
„Příčinou tehdy byla lidská chyba, protože se – stejně jako v jiných podobných případech – prostě spěchalo,“ řekl Zdeněk Kříž, který zakládal český jaderný dozor a sedm let působil také v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) ve Vídni.
I když únik malého množství radioaktivity neznamenal žádné ohrožení životního prostředí, vláda ČSSR rozhodla o uzavření a likvidaci prvního bloku v Jaslovských Bohunicích. Rozvoj československé jaderné energetiky ale nehoda neovlivnila. Nestalo se tak ani po havárii v elektrárně Three Mile Island v USA, při níž se v roce 1979 roztavila velká část aktivní zóny a radioaktivita se také dostala i mimo elektrárnu. Havárie si vyžádala evakuaci 3500 lidí.

Politický boj o atom

V tehdejším Československu mezitím vláda podepsala smlouvu se Sovětským svazem o stavbě dalších jaderných elektráren, tentokrát už s reaktory prověřeného sovětského typu VVER. První elektrárna začala vyrůstat opět v Jaslovských Bohunicích, druhá rovněž na Slovensku, v Mochovcích.
I Čechy, respektive Morava, se dočkaly své „jaderky“. Mezi lety 1985 a 1988 byly postupně spuštěny všechny čtyři reaktory v Dukovanech, a to bez velkých problémů. Dukovany patří podle mezinárodních hodnocení k pětině provozně nejspolehlivějších jaderných elektráren na světě.
Skutečně celosvětovou slávu si ale získala až další česká jaderná elektrárna v jihočeském Temelíně, jejíž stavba byla zahájena v roce 1987. Zatímco komunisté se nikoho neptali, zda se stavbou souhlasí, po pádu totality se situace obrátila. Proti Temelínu začali oficiálně protestovat Rakušané i řada nově vzniklých českých ekologických sdružení včetně mnoha obyvatel jižních Čech.
Žádná vláda se však k zastavení stavby neodhodlala a Temelín byl nakonec po dlouhých letech průtahů uveden v roce 2002 do provozu. I když je dnes hlavní zásluha za dostavbu připisována tehdejšímu premiérovi Miloši Zemanovi a ministru průmyslu Miroslavu Grégrovi, k dostavbě paradoxně přispěli i protijaderní Rakušané.
Ti totiž už od sametové revoluce tlačili na Čechy, aby „nebezpečný“ Temelín s ruským „šrot reaktorem“ nespouštěli. Sami v roce 1978 rozhodli v referendu nejtěsnější většinou hlasů o tom, že nezprovozní už dokončenou jadernou elektrárnu Zwentendorf šedesát kilometrů od Vídně.
Tehdy to ale byl spíše výsledek politického boje než odborné debaty. Rakouský kancléř za sociální demokracii Bruno Kreisky
prohlásil, že pokud se lidé rozhodnou proti spuštění Zwentendorfu, odstoupí z funkce. „Toho jsme pochopitelně využili a začali přesvědčovat voliče, aby hlasovali proti elektrárně,“ řekl už dříve autorovi tohoto článku bývalý starosta Freistadtu a lidovecký poslanec Josef Mühlbachler.
Kreisky nakonec navzdory svému slibu neodstoupil. A energetici počítali s tím, že se nálady veřejnosti brzy změní a oni budou moci Zwentendorf konečně spustit. Jenže přišel 26. duben 1986 a největší jaderná havárie všech dob v ukrajinském Černobylu. S jadernými plány byl najednou konec nejen v Rakousku. Rakušané měli potvrzení, že se v plebiscitu rozhodli moudře a že by je měla následovat celá Evropa.

Jak Rakušané pomohli Temelínu

O to silnější pak byl odpor proti Temelínu. Rakušané oficiálně vyhrožovali, že pokud elektrárnu neodstaví, zablokují Čechům cestu do EU. Aktivisté zároveň několik týdnů blokovali česko-rakouské hraniční přechody.
Vyostřený spor částečně ukončila až mezistátní dohoda podepsaná v prosinci 2000 v Melku. V ní se tehdejší rakouský kancléř Wolfgang Schüssel pod patronací EU dohodl se svým českým protějškem Milošem Zemanem na tom, že Rakousko bude od české strany „nadstandardně“ dostávat veškeré informace o dění v Temelíně a elektrárna projde ještě některými dodatečnými prověrkami bezpečnosti.
Tím ale rakouské protesty, živené i počátečními technickými problémy elektrárny, neskončily. Jen se zmírnila jejich intenzita. Svým neutuchajícím odporem vůči Temelínu však Rakušané nakonec způsobili pravý opak toho, co původně očekávali. Z mnoha Čechů, kteří měli původně k „jádru“ negativní nebo neutrální vztah, se najednou stali jeho obhájci. „Podpora jaderné energetiky v Česku po rakouských protestech vzrostla,“ potvrzuje Zdeněk Kříž. Se zachováním nebo dalším rozvojem výroby elektřiny z jaderných zdrojů souhlasí v Česku podle Centra pro výzkum veřejného mínění dvě třetiny obyvatel, což je nejvyšší míra podpory v celé EU.
Postojem Čechů neotřásla ani havárie v japonské jaderné elektrárně Fukušima v roce 2011, způsobená zemětřesením a následným zaplavením elektrárny vlnou tsunami. Protože na takový souběh událostí nebylo zařízení připraveno, dostala se radiace do širokého okolí. Evakuováno muselo být 160 tisíc lidí. Odhad počtu úmrtí v důsledku radioaktivního zamoření se značně liší, hovoří se každopádně o tisících.

Drahý německý experiment

Havárie ve Fukušimě, hodnocená stejně jako Černobyl maximálním stupněm 7, donutila řadu států k revizi jaderných programů. Nejvýrazněji zareagovalo Německo, které rozhodlo do roku 2022 postupně odstavit všechny jaderné elektrárny a jejich výrobu nahradit obnovitelnými zdroji.
V Česku toto moratorium vyvolalo značnou skepsi. Na druhou stranu i někteří odborníci připouštějí, že pokud na světě existuje stát, kterému by se tento přechod mohl teoreticky podařit, pak je to právě Německo. „Jedině Němci mají prostředky a odhodlání k tomu, aby dokázali tak náročnou změnu ufinancovat,“ říká Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
Němce podle ní bude stát odklon od jádra takovou sumu peněz, jaká je pro většinu států naprosto nepředstavitelná. I v případě, že skutečně odstaví všechny své jaderné elektrárny a jejich výrobu nahradí obnovitelnými zdroji, se ale Německo nestane energeticky soběstačným. „Oni sami počítají s tím, že kolem roku 2040 už nebudou elektřinu vyvážet jako dnes, ale naopak budou muset až pětinu spotřeby importovat,“ upozornila Drábová.
Někteří další obhájci atomové energie tvrdí, že i když jsou následky těch nejvážnějších jaderných nehod tragické, počet úmrtí při nich je jen zlomkem obětí zaznamenaných například při těžbě uhlí. Takzvaná jaderná lobby odmítá i argument, že jejich energetika nemá stále vyřešen problém ukládání vyhořelých palivových článků. Vyhořelého paliva prý vzniká relativně malé množství a jeho bezpečné uskladnění v hlubinných úložištích je přes odpor obyvatel v dotčených lokalitách jen otázkou času. Navíc se musí najít způsob „likvidace“ dalších radioaktivních materiálů vzniklých například v medicíně.

Příliš vysoké náklady

Největší překážkou pro další rozvoj jaderné energetiky v Česku je však rentabilita stavby nových elektráren. V Evropské unii se dnes stavějí dvě jaderné elektrárny a v obou případech už byl výrazně překročen jak termín dostavby, tak plánovaný rozpočet. Ta ve francouzském Flamanville měla být původně spuštěna v roce 2012 s náklady maximálně 3,3 miliardy
eur (85,8 miliardy korun). Dnes se termín dokončení oddaluje na rok 2018 a celkové náklady stoupají na 10 miliard eur (260 miliard korun). V podobných potížích je i dostavba finské elektrárny Olkiluoto.
Důvodem je podle odborníků zejména nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců, nezkušenost firem s velkými projekty i špatné počáteční odhady nákladů. Tyto problémy se ale týkají takřka výhradně USA a Evropské unie. V Rusku a Číně se totiž daří stavět nové jaderné elektrárny relativně v termínu a s předpokládaným rozpočtem. Na druhou stranu je ale nutné dodat, že v těchto zemích není zdaleka tak těžké „přesvědčit“ veřejnost, aby se stavbou souhlasila.
Další rozvoj jaderné energetiky brzdí i státem podporovaná konkurence v podobě dotovaných obnovitelných zdrojů. A protože se politická rozhodnutí v oblasti energetiky často mění, je velmi těžké odhadovat budoucí rentabilitu investice do atomové elektrárny budované třeba patnáct let.
I když Česko patří k největším podporovatelům jádra a všechny větší politické strany s výjimkou Zelených mají před nadcházejícími volbami v programech jeho rozvoj, rozhodnutí o pokračování civilního jaderného programu v Česku se neustále oddaluje. V roce 2014 společnost ČEZ zrušila tendr na dostavbu dalších dvou bloků Temelína, vypsaný v roce 2009. „Důvodem byla prostě současná situace na energetickém trhu,“ řekl TÝDNU mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.
Přesto by měla už v příštím roce vláda rozhodnout, zda místo „odloženého“ Temelína nechá rozšířit druhou jadernou elektrárnu Dukovany. Jestli to vůbec udělá a případně jakou formu soutěže na dodavatele zvolí, však zatím není jisté.
Takřka s jistotou se naopak dá říci, že se nové jaderné bloky v Česku začnou stavět jedině se státními zárukami, tedy nikoli pouze v režii polostátní firmy ČEZ. V takovém případě by ale stát musel podporu odůvodnit veřejným zájmem. „Pokud budeme hledat jen ekonomickou návratnost, tak se v Evropě ani u nás v současnosti nevyplatí stavět jakýkoli zdroj, a to nejen jaderný,” říká šéf jaderné divize ČEZ Bohdan Zronek.

***

Jaderná zařízení v Česku

Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT 1 školní reaktor VR-1 (nulový výkon)

Jáchymov

Litoměřice

Ústav jaderného výzkumu Řež 2 výzkumné reaktory LVR-15 (výkon do 10 MW) a LR-0 (nulový výkon)

Jaderná elektrárna Temelín 2 reaktory VVER 1000/320 o celkovém elektrickém výkonu 2110 MW

Jaderná elektrárna Dukovany 4 reaktory typu VVER 440/213 s celkovým výkonem 2040 MW.

Výroba v jaderných elektrárnách pokrývá 35 až 40 % české energetické spotřeby.

Co s vyhořelým palivem? Vyhořelé palivo se ukládá v meziskladech přímo u elektráren v Dukovanech a Temelíně. Palivové články jsou umístěny ve speciálních kontejnerech s životností zhruba 30 let. Po této době lze materiál přeložit do nového kontejneru. Tento proces může probíhat takřka donekonečna. Například v USA jsou kontejnery umístěny na volném, oploceném prostranství bez zastřešení. I v Česku se hledá místo pro vybudování konečného hlubinného úložiště. To zatím dokončily pouze USA v nevadské poušti, do provozu ho ale nespustily. Další hlubinná úložiště se budují ve Švédsku a Finsku. Kromě meziskladů fungují dnes na území Česka dvě úložiště nízko a středně aktivních odpadů, vzniklých například ve zdravotnictví nebo průmyslu. První pod názvem Bratrství je v Jáchymově, další v bývalém Dole Richard u Litoměřic.

Zdroj: Týden | 2.10.2017 | Rubrika: Ekonomika | Strana: 38 | Autor: Marek Kerles | Téma: JE Dukovany