Občanská bezpečnostní komise při jaderné elektrárně dukovany

Rozhovor s Jaroslavem Rubkem, poradcem v oblasti bezpečnosti a řízení provozu výkonných energetických zařízení.

* Pane inženýre, podílel jste se při výstavbě jaderných elektráren Dukovany a Temelín na zajišťování jejich bezpečného provozu. Začněme tedy tímto tématem. Zvláště když víme, že americký velvyslanec u nás začal lobbovat za to, aby další blok elektrárny postavila americká firma Westinghouse. Takže jak se vůbec vyvíjela jaderná energetika v poválečném období?

V roce 1951 byla na prvním experimentálním reaktoru EBR-1 (Idaho, USA) poprvé vyrobena a využita elektřina z jaderné energie - byly rozsvíceny čtyři žárovky. Později reaktor dosahoval elektrického výkonu 200 kW. Avšak první jaderná elektrárna, která měla výkon 5 MW a dodávala proud do sítě, byla zprovozněna v roce 1954 v Obninsku v bývalém SSSR. Byla to první elektrárna na světě (tzv. pěrvaja v mire), která dodávala elektřinu do domácností.
V současné době je ve světě v provozu 446 jaderných reaktorů s celkovým instalovaným výkonem 391 315 MW. Nejvíce jaderných zdrojů stojí v USA (99), ve Francii (58), Japonsku (42), Číně (36), Rusku (35), Jižní Koreji (24), Indii (22), Kanadě (19), Ukrajině aVelké Británii (obě 15). V EU z jaderných elektráren pochází přibližně jedna třetina vyrobené elektřiny. Ve Francii je to však 76 procent, v Maďarsku, Slovensku a na Ukrajině 55 procent, v ČR 32 procent, ve Finsku 30 procent, ale v USA a Rusku 18 procent atd.

* Jaké jsou typy nejvíce provozovaných reaktorů?

V zemích EU se většinou používají tlakovodní reaktory označené PWR (tlakovodní reaktor) nebo ruský VVER (vodo-vodní energetický reaktor). Ze všech světových energetických reaktorů je asi 253 reaktorů tlakovodních, tj. 57 procent, které používají obohacený uran a jsou chlazeny tlakovou vodou. Stejné reaktory jsou pro svou vysokou bezpečnost používány i k pohonu jaderných ponorek. Palivem je obohacený uran ve formě tabletek oxidu uraničitého uspořádaných do palivových tyčí. Výměna vyhořelého paliva probíhá při odstaveném reaktoru jednou za jeden až jeden a půl roku. Při ní se nahradí třetina vyhořelých článků. Moderátorem (zpomalovačem energie neutronů vyvolávajících štěpení uranu) i chladivem (přenášejícím tepelnou energii vytvořenou v reaktoru) je obyčejná voda. Ta proudí v primárním okruhu pod velkým tlakem a teplotě kolem 300 °C. V parních generátorech tato voda ohřívá vodu sekundárního okruhu, ta se mění v páru a pohání turbínu. Co do četnosti druhý nejrozšířenější typ jsou varné reaktory označené BWR, kterých je asi 22 procent z celkového počtu. Palivem je rovněž mírně obohacený uran ve formě válečků oxidu uraničitého uspořádaných do palivových tyčí. Výměna paliva probíhá při odstaveném reaktoru zpravidla jednou za rok až jeden a půl roku. Aktivní zóna (kde dochází k vývinu tepla) je podobná aktivní zóně tlakovodního reaktoru. Moderátorem i chladivem je obyčejná voda. Voda se ohřívá až do varu přímo v aktivní zóně a vznikající pára se hromadí v horní části reaktoru. Po odstranění vlhkosti pára proudí přímo k turbíně. Elektrárny s reaktory BWR jsou tedy jednookruhové.

* A jsme u bývalé ČSSR. Jak se tady vyvíjela jaderná energetika?

Jaderný vývoj v ČSSR oficiálně začal v roce 1955, kdy byla podepsána dohoda mezi Sovětským svazem a Československem o vybudování experimentálního reaktoru a cyklotronu. S určitým časovým odstupem vznikla v šedesátých letech podle této smlouvy první československá jaderná elektrárna A1. Elektrárna o elektrickém výkonu 114 MW měla těžkovodní reaktor (moderátor byla těžká voda) chlazený oxidem uhličitým, byla budována od srpna 1958 a uvedena do komerčního provozu v prosinci 1972. Koncepce reaktoru měla ověřit možnost používat jako palivo neobohacený (přírodní) uran, který byl u nás dostupný. Elektrárna A1 bez předchozích zkušeností s jadernou energií dokázala, že tento typ reaktoru pro výrobu elektrické energie lze využít.
Roku 1970 byla uzavřena smlouva mezi ČSSR a Sovětským svazem o vybudování dvou jaderných elektráren s reaktory VVER o výkonu 440 MWe, typu V 230 (tepelný reaktor pracující s obohaceným uranem, moderovaný i chlazený obyčejnou vodou). Jako nejvhodnější lokality byly vybrány opět Jaslovské Bohunice (jaderná elektrárna byla označena V-1) a Dukovany (jaderná elektrárna označená jako V-2). V Jaslovských Bohunicích se s přípravnými pracemi začalo v dubnu 1972, roku 1978 byl první reaktor bloku V-1 připojen na rozvodnou síť. V březnu 1980 ho následoval i druhý blok V-1. V této době dodávala elektrárna V-1 do československé elektrické sítě přibližně 4,5 procenta elektrické energie. Při plánování dvou bloků V-2 došlo ke změně projektu, pro tyto bloky byly použity modernější reaktory. Díky tomu se jejich stavba protáhla a dva bloky V-2 byly spuštěny postupně v letech 1984 a 1985. Provoz elektrárny byl bezproblémový a splňoval očekávání. V následujících letech se elektrárna pohotovostí svého provozu dostala mezi pětinu nejlépe provozovaných jaderných elektráren na světě.
Projekt vybudování nové jaderné elektrárny Temelín se dvěma bloky, každý o výkonu 1000 MW, byl zpracován v roce 1985, stavba byla zahájena roku 1987 v jihočeské lokalitě Temelín, ležící přibližně 24 km od Českých Budějovic. Od roku 1990 podstoupila elektrárna řadu prověrek inspektorů z IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) s cílem zvýšit spolehlivost a bezpečnost bloků na úroveň západních elektráren. Provoz prvního bloku jaderné elektrárny Temelín byl zahájen roku 2002, o rok později začal pracovat i druhý blok.

* Kdo se na výrobě hlavních součástí pro elektrárnu vlastně podílel?

Výroba hlavních součástí těchto jaderných elektráren VVER i A1 probíhala z velké části v režii československých firem, zejména Škody Plzeň. SSSR dodával především systém řízení reaktoru a hlavních komponent primárního okruhu, ochranný systém reaktoru a palivo. ČR byla tehdy na dobré cestě stát se vývozcem jaderných zařízení pro energetiku.

* Kolik je u nás v současnosti vlastně reaktorů?

V současné době je na území ČR provozováno devět jaderných reaktorů, z toho šest energetických podle sovětského projektu. Jaderná elektrárna Dukovany - 4 reaktory VVER 440 (spuštěné ve velmi krátkém časovém období letech 1985-88), od roku 2012 byl celkový instalovaný elektrický výkon každého reaktoru zvýšen z původních 1760 MW na 2040 MW. Jaderná elektrárna Temelín - dva reaktory VVER 1000, od 9/2012 byl celkový výkon každého bloku zvýšen na 1110 MW. Dále jsou v provozu dva výzkumné reaktory v Centru výzkumu LVR-15 s tepelným výkonem 10 MW a LR-0 s výkonem 1 kW a na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze školní jaderný reaktor VR1 Vrabec s výkonem 1 kW.

* Jaké jsou výhody jaderných elektráren oproti jiným?

Jaderná elektrárna je intenzivní spolehlivý zdroj, jehož provoz je jen slabě ovlivňován vnějšími podmínkami. Právě proto se používá dominantně v provozu při základním zatížení, i když i u něj je regulace výkonu pro elektrickou soustavu v poslední době rovněž používána. Další výhodou je to, že objem spotřebovaného paliva je velmi malý. Jaderný blok o výkonu 1000 MW potřebuje ročně pouze zhruba 32 tun paliva. Palivo se tedy dá přepravovat bez problémů a s malými náklady na libovolné vzdálenosti. V principu by se palivo potřebné pro celou dobu životnosti dalo uskladnit v areálu elektrárny již při zahájení provozu. Také objem odpadu, vyhořelého paliva, je malý.
Velkou výhodou rovněž je, že provozní náklady jaderné elektrárny jsou relativně velmi malé. Po zaplacení investičních nákladů je cena elektřiny z něj velmi nízká. U současných provozovaných jaderných elektráren byla jejich předpokládaná životnost 25 let. Ukázalo se však, že mohou být bezpečně provozovány mnohem déle (až 60 let) a díky tomu dnes patří k těm nejlevnějším zdrojům elektřiny. Nespornou výhodou je malá plocha zastavěná elektrárnou na jednotku dodávané elektrické energie, jde o velmi koncentrovaný zdroj. Při normálním provozu se jedná o velmi ekologický zdroj. Problémy s ekologickými dopady mohou nastat pouze v případě havárie.

* A nevýhody?

Pokud se týče nevýhod, výstavbu tak může uskutečnit jen velký investor. Ten musí mít jistotu, že bude možno elektrárnu provozovat dostatečně dlouho, aby se mu investice do ní i s jistým ziskem vrátila. To představuje v současném velmi nestabilním ekonomickém a politickém prostředí značný problém. Jaderná energetika je velmi vyspělou technologií, která potřebuje vysokou úroveň technologické vzdělanosti a organizace společnosti. Další nevýhoda souvisí s vyhořelým jaderným palivem, jehož objem je sice velmi malý, ale obsahuje dlouhodobé silně radioaktivní izotopy. Pokud nebude v budoucnosti přepracováno a využito v pokročilejších jaderných systémech, musí se uložit v trvalém podzemním úložišti. Jinou silně zdůrazňovanou skutečností je to, že v případě havárie mohou být následky velmi velké. Pokud se však mají posuzovat reálná rizika, je třeba vycházet z racionálního srovnání. Za celou dobu využívání jaderné energie pro výrobu elektřiny se staly pouze tři velké havárie. První havárie v Jaderné elektrárně Three Mile Island nepřinesla žádné oběti ani dopady na životní prostředí. Havárie v Černobylu měla následky nesrovnatelně větší. Přímých obětí bylo zhruba sedmdesát (pokud k nim připočteme i oběti rakoviny štítné žlázy, kterou lze přímo svázat s vlivem radioaktivního jódu), nepřímé oběti radiace způsobené zvýšeným počtem výskytu rakovin se odhadují na několik tisíc. I tak jsou však dopady menší než u řady jiných průmyslových havárií (ať už se jedná o protržení přehrad nebo havárií v chemických podnicích) nebo ekologických dopadů průmyslového znečištění. Havárie ve Fukušimě I byla způsobena jedním z největších zemětřesení a následném tsunami v historii.

* Uvedl jste, že na některých provozovaných jaderných elektrárnách došlo k haváriím. Jaké mohou být příčiny havárií?

Uvádění do energetického provozu a vlastní provoz jaderných elektráren ve světě i u nás, to si řekněme, nebyl vždy bezproblémový. Vedle provozních poruch, spojených pouze se ztrátami ve výrobě elektrické energie, docházelo i k haváriím, při nichž došlo k poškození reaktoru, nebo dokonce k úniku radioaktivity mimo elektrárnu a také ke zničení elektrárny. Tyto události vždy znamenaly významné mezníky vedoucí ke zvýšení bezpečnosti provozu jaderných elektráren. Tak například: československá jaderná elektrárna A1. Několikaletý provoz první čs. jaderné elektrárny A1 byl provázen různými závadami, které vyústily ve dvě havárie. K první havárii došlo v roce 1976, kdy při výměně paliva čerstvý palivový článek nedosedl v aktivní zóně - nebyl správně zajištěn a tlakem plynu došlo k jeho vystřelení ven z reaktoru do prostoru reaktorového sálu. Při havárii byli dva mrtví.
Druhá havárie se odehrála opět při zavážení čerstvého paliva za provozu reaktoru (což typ reaktoru umožňoval na rozdíl od reaktorů VVER). Při výměně palivových článků, při přípravě čerstvého palivového článku, si pracovníci dílny palivových článků všimli, že sáček se silikagelem, který se do článků vkládal jako absorbér vlhkosti v době jejich uskladnění, je roztržený a kuličky silikagelu jsou vysypané do palivové kazety. Silikagel vysáli, ale nevšimli si, že část kuliček uvázla uvnitř souboru v distančních mřížkách. Po zavezení palivového souboru do reaktoru nemohlo tak chladicí médium volně proudit a lokální přehřátí způsobilo roztavení palivových proutků a propálení těžkovodní nádoby moderátoru. Tím došlo k průniku moderátoru (těžké vody) do primárního okruhu a v důsledku toho k rychlému nárůstu vlhkosti, které následně vedlo k rychlému poškození pokrytí paliva nacházejícího se v reaktoru. Primární okruh byl silně kontaminován štěpnými produkty, přičemž v důsledku netěsností parogenerátorů byl částečně kontaminován i sekundární okruh. Bezpečnostní vrata hlavního bloku zůstala automatikou uzavřena.
Havárie byla podle mezinárodní stupnice INES vyhodnocena jako havárie bez vážnějších rizik. Většina obyvatel v bývalém Československu se o nehodě nedozvěděla. V důsledku této havárie byla jaderná elektrárna odstavena.
V pokročilém stadiu rozpracování byl již tehdy projekt tohoto typu elektrárny o výkonu 600 MW, avšak k jeho realizaci již nedošlo. V SSSR byl již tehdy ověřen konstrukčně jednodušší reaktor typu VVER, chlazený obyčejnou vodou, používaný i pro pohon ponorek, který se stal základem rozvoje jaderné energetiky u nás.

* A co sovětská Jaderná elektrárna Černobyl?

Před odstavením 4. bloku této elektrárny v roce 1986 měl být proveden celkem běžný experiment, který měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny a automatickém odstavení reaktoru schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení reaktoru. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladicí čerpadla, regulační a havarijní tyče. Podle plánovaného průběhu experimentu měl být snížen výkon na 25-30 procent (700-1000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále měla být odstavena první ze dvou turbín, následně odpojení havarijního chlazení a nakonec přerušení přívodu páry.
V průběhu řízeného snižování výkonu reaktoru se však výkon dostal až na nepovolenou nestabilní úroveň, při které by ochrany reaktor automaticky odstavily. Ty však obsluha úmyslně, v rozporu s předpisy, zablokovala proto, aby nezasáhly do průběhu testu. Následně uzavřela přívod páry -turbína byla odpojena. Tím se však podstatně snížil průtok chladicí vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Rostoucí tlak páry začal zvedat 350kilogramové uzávěry palivových tyčí. Výkon v reaktoru rychle rostl, neboť s rostoucím množstvím páry se zvyšoval tok neutronů v aktivní zóně. Rostla teplota chladicí vody a tlak.
Proces se začal vymykat kontrole. Po ručním zásahu operátora se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly další chybou operátorů téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na zvládnutí toho, co se v reaktoru dělo. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože kanály pro jejich zasunutí byly již zdeformovány teplem.
Poté došlo ke dvěma mohutným výbuchům po sobě. Reaktor byl již přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.
V jaderné elektrárně bylo v době havárie přes 400 zaměstnanců, tento počet se ještě zvýšil o hasiče havárie. Zahynulo 31 lidí, z toho 28 na následky z ozáření a tři na následky zranění při výbuchu. Akutní nemocí z ozáření různého stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od elektrárny a dalších silně zamořených oblastí bylo evakuováno 116 000 obyvatel.

* Ale i ve Spojených státech došlo k havárii jaderné elektrárny. Mám na mysli Jadernou elektrárnu Three Mile Island…

V Jaderné elektrárně Three Mile Island (TMI) v USA ve státě Pennsylvania došlo skutečně v roce 1979 k havárii, která vedla k částečnému roztavení aktivní zóny reaktoru. Havárie začala v podstatě banální poruchou čerpadla v nejaderné části elektrárny (personálem nebyla zaregistrována porucha v přívodu vody na chlazení reaktoru). Automaticky se odstavila turbína a výkon reaktoru byl snížen. Tlak a teploty v reaktoru však dále rostly. Došlo k otevření pojišťovacího ventilu primárního okruhu, reaktor byl odstaven havarijní ochranou. Tlak po odstavení reaktoru začal klesat a pojišťovací ventil, který se měl poté automaticky zavřít, se nezavřel (kontrolky na řídícím pultu však neukazovaly, že ventil zůstal otevřen). Proto docházelo k dalšímu úniku chladiva z reaktoru a tím k lokálnímu varu v aktivní zóně. Proto se automaticky zapojil vysokotlaký systém havarijního chlazení, aby kompenzoval únik vody z chladicího okruhu reaktoru. Následkem varu vody však došlo ke stoupnutí její hladiny v aktivní zóně až k pojišťovacímu ventilu. Operátoři to chybně interpretovali tak, že stoupání hladiny způsobilo doplňování vody havarijním chlazením (předpokládali, že vody je moc, ale ve skutečnosti jí bylo málo), a proto vypnuli ručně čerpadlo. Var zvedal hladinu, a tak se operátorům zdálo, že je vody dostatek a že vše je v pořádku. Ztrátou chlazení zůstala horní část reaktoru pouze v páře a po přehřátí se horní část aktivní zóny poškodila. Důsledkem havárie byl únik radioaktivity nejen do prostoru elektrárny, ale i mimo elektrárnu.

* A jsme u japonské elektrárny Fukušima, o níž jste se zmínil…

V době zemětřesení v roce 2011 byly bloky 1-3 této elektrárny v normálním provozu. Ihned po první známce seismické aktivity došlo k okamžitému automatickému zastavení štěpné reakce na všech těchto blocích. Zemětřesení však poškodilo rozvodné elektrické sítě spojující elektrárnu s rozvodnami, elektrárna byla bez jakéhokoli vnějšího zdroje elektrické energie. Z tohoto důvodu došlo k automatickému spuštění záložních diesel generátorů, díky kterým bylo možné spolehlivě odvádět zbytkové teplo z reaktoru (teplo uvolňované i po zastavení štěpných reakcí v reaktoru) pomocí systému pro odvod zbytkového tepla.
Situace byla stabilní, dokud vlny tsunami vyvolané zemětřesením nezaplavily a nezničily záložní dieselgenerátory, čerpadla mořské vody, elektrické vedení uvnitř elektrárny, a zdroje stejnosměrného napájení. Ztráta elektrické energie také znemožnila využití měřicích přístrojů, a tím značně omezila funkce blokové dozorny.
Když povrchová teplota palivových proutků překročila 900 °C, výrazně se zvýšily reakce zirkonia (obalového materiálu palivových proutků) s vodní parou, při nichž vzniká oxid zirkoničitý a vodík. Vodík unikal z tlakové nádoby reaktoru a hromadil se ve vrchním patře budovy. Po dosažení výbušné koncentrace došlo k jeho explozi a k hoření. Výbuch vážně poničil vrchní patro a rozmetal jeho trosky do širokého okolí, což dále zkomplikovalo snahy o zvládnutí havárie.

* Jak ale zajistit bezpečnost současných jaderných elektráren?

Popsané průběhy havárií ukazují, že pokud nevznikly přírodní katastrofou, která zničila systémy schopné nebezpečný děj utlumit, nebezpečný vývoj havárie vznikal neadekvátní reakcí provozního personálu. Ten buď neměl potřebné informace o skutečném stavu, anebo je nesprávně vyhodnocoval, neboť probíhající děje v reaktoru jsou skutečně složité. Pro řízení výkonu reaktoru totiž neexistuje regulační orgán, jehož vliv na změnu výkonu reaktoru by závisel pouze na jeho poloze, jako to je např. u spalovacích motorů nebo energetických kotlů, kde změna výkonu se dosahuje změnou polohy pedálu plynu, nebo otáčkami podavače uhlí.
V případě reaktoru účinnost regulačních orgánů závisí na jejich výchozí poloze, teplotě a tlaku chladiva reaktoru a také na vyhoření paliva v reaktoru. Navíc tato teplota chladiva reaktoru nezávisí pouze na ohřátí chladiva reaktoru, ale také podstatně na teplotě páry v sekundárním okruhu (před turbínou), neboť teplotechnické veličiny sekundárního okruhu ovlivňují teplotechnické parametry primárního okruhu a naopak. Důležité jsou úrovně hladiny vody nad reaktorem a v nádržích sekundárního okruhu, které závisí nejen na hmotové bilanci vody v nádobě, ale také na parním výkonu elektrárny a na tlaku.
Pro usnadnění řízení elektrárny za těchto podmínek jsou jaderné elektrárny vybavovány účinným řídicím systémem, který je již v projektové fázi navrhován a testován na matematicko-fyzikálních simulátorech jaderné elektrárny. Dále jsou vybavovány účinným ochranným systémem, který vedle základní funkce havarijního odstavení reaktoru v nepřípustných podmínkách plní i funkce omezení výkonu reaktoru na úroveň, při které již havarijní odstavení reaktoru není nutné. K zajištění této vyšší funkce u nových elektráren je řídicí systém vybavován podstatně širším souborem měření, který umožňuje včasné zachycení informací a reakcí na ně (např. v sekundárním okruhu) dříve, než se projeví na reaktoru.
Z hlediska úrovně řízení elektrárny je významné i zdokonalování přístrojového vybavení, na kterém je řídicí systém realizován. V minulosti používaná analogová technika (používající elektrické analogové prvky) měla vyšší poruchovost způsobenou stárnutím těchto prvků a zhoršováním jejich provozních charakteristik. V současné době používaná číslicová technika používá programové vybavení, které nestárne. Na druhé straně programové vybavení může obsahovat programovací chyby, které se při jeho funkčních testech nezjistí. Vývojem však byly vypracovány metody, které toto riziko sníží na minimum.

* Jak známo, problematická místa se, pokud jde o ochranu před nějakým nebezpečím, zabezpečují opatřeními se zvýšenou spolehlivostí. Jak je to v tomto případě?

Systémy jsou dnes trojitě zálohované, aby jejich bezporuchová funkce byla zajištěna (selhání jednoho systému nezpůsobí nezajištění bezpečnostní funkce, kterou systém má zajistit). Podobně trojitě zálohované jsou i ochranné systémy reaktoru, jejichž úkolem je bezpečné automatické odstavení resp. nezbytné snížení výkonu reaktoru. Oproti elektrárnám budovaným v minulém století se zvýšil počet iniciačních událostí, které zásah ochran vyvolají. Při dochlazování reaktorů se v maximální míře využívají pasivní prvky a umožňují zajistit dochlazování i při několikadenním výpadku všech zdrojů elektřiny. Pro vypořádání se s těžkou havárií jsou projektovány zachycovače taveniny, rekombinátory hořlavého vodíku a ochranné obálky reaktoru s dlouhodobou integritou. Pro ochranu elektrárny proti pádu letadla je zvýšená odolnost a fyzická separace bezpečnostně významných budov.
Diagnostické systémy elektráren jsou také vybavovány systémy pro vyhodnocování zbytkové životnosti důležitých komponent jaderné elektrárny únavou materiálů, které mají včas diagnostikovat rizika jejich možného poškození při pokračování provozu. Dále pak systémy pro zjištění nekontrolovaného malého úniku chladiva z okruhu chlazení reaktoru, které provozní měřicí technikou nelze zjistit.
Při zajišťování bezpečnosti jaderných elektráren Úřad pro jadernou bezpečnost, provozovatel i výzkumné organizace spolupracují s mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA - International Atomic Energy Agency), která zpracovává poznatky a zkušenosti členských států a na jejich základě jim poskytuje podporu.

* A konečně: Jaká je výkonnost současných jaderných elektráren?

Nové elektrárny jsou projektovány na výkon cca 1200 až 1600 MW. Příkladem je uvedení do komerčního provozu prvního bloku jaderné elektrárny Novovoroněž 6 (Rusko) s výkonem 1200 MW v roce 2017. Nové elektrárny mají schopnost regulovat výkon v rozsahu 100 až 25 procent (s rychlostí změny výkonu 1-3 procent/min) s možností okamžitého návratu na plný výkon, včetně automatického řízení frekvence. Starší elektrárny byly schopny provozu převážně pouze na jmenovitém výkonu a v jeho okolí a tuto možnost neměly.
Z hlediska ekonomie provozu délka běžné odstávky na výměnu paliva je méně než 16 dní, délka palivového cyklu 12 až 24 měsíců. Projektová životnost elektrárny je již 60 let.

* Koho byste vy, jakožto odborník, preferoval pro výstavbu nových bloků?

Jak jsem uvedl, investice vložené do výstavby jaderné elektrárny se musí s jistým ziskem vrátit. To představuje v současném velmi nestabilním ekonomickém a politickém prostředí značný problém. Podle státní energetické koncepce ČR však jaderná energetika stále patří k hlavním energetickým zdrojům. Mezi typy, mezi kterými se pravděpodobně bude rozhodovat pro předpokládanou budoucí výstavbu, bude evropský reaktor EPR firmy AREVA s elektrickým výkonem až 1760 MW, reaktor AP1000 firmy Westinghouse a ruský reaktor MIR1200. Oba posledně jmenované mají výkon necelých 1200 MW. Všechny tři reaktory splňují velmi vysoké nároky na bezpečnost. Při dochlazování reaktorů se v maximální míře využívají pasivní prvky a prvky, které umožňují zajistit dochlazování reaktoru i při několikadenním výpadku všech zdrojů elektřiny. Zároveň mají jejich bezpečnostní systémy takové kapacity, které by měly zabránit za všech představitelných okolností negativním dopadům na životní prostředí v okolí elektrárny.

Zdroj: Haló noviny | 12.2.2018 | Rubrika: Naše pravda - příloha | Strana: 1 | Autor: Jaroslav KOJZAR | Téma: JE Dukovany